Epopej 21. století ve dvanácti velkoformátových obrazech.

Marek Pražák bývá označován a sám sebe označuje za univerzálního autora asi proto, že se pohybuje mezi žánry a jeho vztah ke světu je výrazně performativní. Je malíř, sochař, performer, básník, hudebník, designér. Pražákova všestrannost odpovídá také jeho vizi „ostravské syntézy“, která má být spojením „umělců a kultivovaných tvorů“ v jednotnou rezonanci, způsobenou sepětím umění, hudby, obrazu a slova. Výstava zdůrazní jednu výseč jeho všestrannosti, malbu, a bude sledovat Pražákovo mnohostranné zkoumání moderního člověka a společnosti v čase historickém i vesmírném a v nejistotách současného bytí. Jsou ruiny, na nichž naše identity stojí, schopny unést naše požadavky na dobrý život, na lepší budoucnost společnosti? Jaké síly, moc a energie mají vliv na dobrý život lidí na Zemi?

Pro výstavu Dvanáct přikázání připravuje Marek Pražák cyklus dvanácti velkoformátových obrazů, jakousi celosvětovou epopej 21. století a jeho předmoderních předpokladů. Sleduje, jak staré příběhy prorůstají a přecházejí v nové a jak se potkávají s tím, co sám může pozorovat nebo nachází v paralelním světě kultury a informací. Zajímá ho, jaké zákony, zákonitosti, dohody, úmluvy, povinnosti, práva, návyky a zlozvyky ovlivňují rozdělení světové moci i životy jednotlivců. Není to však jen nihilistický pohled do temné budoucnosti a kritika špatných stavů, je to i vize transformační schopnosti kultury, umění a estetiky jako způsobu kultivace vnímání i konání a vize mentálního a smyslového přenastavení způsobu prožívání a užívání tohoto světa.

Marka Pražáka zajímají velké příběhy, historické, biblické, mýtické, mytologické i konspirační, legendy Inků, chtonická božstva, křesťanství, kolonizace, rasová diferenciace, nacionalismus, stáří, nemoc, chudoba, strach a smrt. Pozoruje, jaké následky mají tyto velké planetární dějiny na malé dějiny a hledá jejich přítomné výhonky v ulicích města, v Ostravě. Současné generace zdědily problémy, které nastřádaly generace před námi. Stále si to však svým konáním uvědomuje nebo připouští jen hrstka lidí. Generace po nás již budou díky našemu životnímu stylu žít zásadně jiný život. Pražákovy „fresky“ však nejsou jen postmoderní nástěnkou příběhů, které by volně plavaly po ploše obrazu. Jsou organizovány podle různých geometrických a prostorových vzorců, například do soustředných polí, centrálně, osově.

Pražák mi o části věnované stáří napsal: „Smrt je mým každodenním základním tématem, jako součást života a poznání, i ona potřebuje soucit, lásku a pochopení, je to bytost.“ Stejně tak i dalším součástem lidského žití dává podoby bytostí: jednak alegorických či symbolických, jež zastupují principy a jevy, ale i zcela konkrétních, které představují jejich příklady nebo důkazy. Nositelkami příběhů jsou většinou reprezentující figury vyzdvižené z období přechodů. Tak například apačský náčelník a šaman Geronimo v prvním opusu „Nezestárneš“ představuje osud svého kmene ve stadiu konečného podrobení. Sám zemřel na zápal plic, když pod vlivem alkoholu spadl z koně do vody. Nebo v opusu „Nezrasuješ“ Martin Luther King zaráží hřeb poznání do hlavy Sv. Jana Křtitele Leonarda da Vinciho. Níže měří nordická žena hlavu Muska, opodál čekají Gates a Bezos. Měření lebky, frenologická metoda pro rozlišování ras, je zde uplatněna jako rozdělující způsob lidské kategorizace a vyloučení. Jak praví autor, „když puká zem, dostávají se repti a jiné bytosti království podzemí ven do prostoru, aby pomstilyi nespokojenou matku Zemi, Pachacamu, aby potrestalyi zpupné lidstvo“ – z levého rohu obrazu se odvíjí příběh lidstva a kosmických civilizací s konkurující centrální hlavou náboženství a mučicími nástroji uprostřed. Tak se rozvíjí do mnoha detailů přikázání „Nezreptíš“.

Toto rozsáhlé malířské a kreslířské dílo nemá expresivně intuitivní povahu. Je, tak jako formát, který připomíná, tedy freska, povahy naučné a je založeno na dlouhodobém průzkumu témat a historie. Je to skutečná freska s portréty skutečných lidí současnosti a minulosti a jejich staletých skutečných problémů. Jsou zde vyobrazeni rozevlátý romantik Karel Hynek Mácha v části věnované stáří a stárnutí, v opusu věnovaném rasám a rasismu John Brown nebo zakladatel Ku-klux-klanu Nathan Bedford Forrest a mnoho mnoho dalších. Už nejde „jen“ o Ostravu, o nemocné město, o slezské hallady (písně z ostravských hald), ale o celý Chthulucén, o planetu ovládanou reptiliány a obývanou bájnými bytostmi s realistickým založením. Tyto obrazy nejsou malovány pro kontemplaci v soukromí domovů, mají být nastaveny veřejnosti jako zrcadlo, jako vzdělávací projekce, která připomíná fasádu nějaké budovy, archy, šapitó, ale také jako zpráva o společnosti na planetě Zemi. Je to jiná perspektiva než občanská, subjektivní, ale i v oněch velkých vyprávěních probleskují konkrétní detaily dneška. Je v nich zamalováno etické poselství a aktivistická touha. Velikost a vznosnost starého média fresky, kterou instalace připomíná, a výrazná estetická rovina naplňovaná svižnou, stylově rozrůzněnou kresbou a sofistikovanou barevnou kompozicí, jež jen zdánlivě působí deliricky, nemá být samoúčelná – řekla bych, že se nám umělec zkouší skrze moment úžasu otevřít smysly a ukázat opakující se vzorce destruktivního lidského působení. V tomto ohromném maroldovském panoramatu ruin minulosti se máme dotknout věcí, které už jsme jako lidstvo zažilyi, abychom začaliy chápat svět kolem nás jinak a nesnažiliy se jen stále odmetat kosterní pozůstatky, jež se nám pokoušejí vyjevit a naznačit, že minulost vůbec není od nás skrze čas vzdálena, naopak stále námi prostupuje na různých místech a různě intenzivně.

Edith Jeřábková

Marek Pražák je sochař, malíř, hudebník, autor textů, performer, designer a multimedialista spojený s Ostravou nejen jako místem působiště svého intenzivního kulturně-společenského angažmá. Ostrava je také častým tématem jeho prací vizuálních, zvukových, textových a jiných. V Ostravě se můžeme s jeho dílem setkat na několika místech ve veřejném prostoru. Pražák studoval v letech 1986–1992 pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou na katedře tvarování strojů a nástrojů, kterou na detašovaném pracovišti ve Zlíně vedli Zdeněk Kovář a Pavel Škarka. Kromě volné tvorby a výstavní činnosti je také autorem výtvarných realizací v rámci architektury pro soukromé i institucionální zadavatele. Věnoval se scénografii a pracoval pro divadlo, televizi a film. Byl členem několika hudebních skupin (Svoz řepy, Norská Trojka, Elvis Presley Epileptic Band and Elvis Sisters, Barovka, Duo Kotari a ostravský kabaret Návrat mistrů zábavy). Je autorem řady básní a sbírek, například Hallada o Olejovém městě nebo Slezské hallady.

Děkujeme za podporu Ministerstvu kultury ČR a Moravskoslezskému kraji.