Video a instalace Johany Střížkové.

Jmenuji se Johana Střížková a jsem vizuální umělkyně. Absolvovala jsem na Pražské Akademii výtvarných umění, u prof. Miloše Šejna v ateliéru Konceptuální tvorby. V průběhu studia jsem byla na stáži v New Yorku na Cooper Union a po ukončení studia jsem jela na rezidenci do Mexico City. V roce 2016 jsem byla nominována na cenu Jindřicha Chalupeckého. Pracuji s různými medii jako je fotografie, video, objekt, instalace, performance. Od svého narození žiji ve stejném bytě v Karlíně.

Zdědila jsem dům po rodičích, ve kterém je podsklepení, kde není nic kromě pletence odpadových trubek, tmy, hlíny a vlhkosti. Nedá se tam postavit a vede do něj jen malá vstupní díra. Prostor je natolik nízký, že se v něm dá pohybovat jen v podřepu nebo plazením.

Nedávno se v domě začal ucpávat odpad a bylo potřeba zjistit jestli je odpadová trubka v pořádku, tedy sestoupit pod podlahu a najít zdroj problémů. Vsunula jsem nohy a pak celé tělo do otvoru a zůstala hlavou těsně nad podlahou, pohltila mě vlhkost a vzpomněla jsem si na pavouka, co jsem tu posledně viděla, když jsem se otvorem nakláněla dovnitř. Došlo mi, že tu teď někde sedí a sleduje moje obří tělo, jak se souká do jeho království. Něco mě začalo svědit nad ponožkou, ale nemohla jsem se sklonit, protože jsem byla pořád ještě zčásti zaklíněná v otvoru a bála jsem se zcela ponořit do tmy pod podlahou.

Vidím Jarka Nohavicu, jak pozoruje divoké koně na louce a došlo mi, že se nemůžu hýbat. Chce se mi vyskočit, ale vím, že musím dolu. Usměju se, strčím hlavu pod podlahu, sehnu se do podřepu a vidím louku, Jarka a slunce. Chvíli počkám a přivykám si na zatuchlý vzduch. Přejíždím baterkou tvárnice a doufám, že nenajedu na pavouka. Po chvíli bloudění najdu oranžovou trubku a dojde mi, že vlastně vůbec nevím, co s ní mám dělat. Nejradši bych osedlala divokého koně a odcválala na něm do Bauhausu pro radu. Prohrála jsem souboj s úzkostí a vyskočila z díry. Po cestě nahoru jsem se řízla o hřebík.

Teče mi krev, sedím na vaně a koukám se do tichého otvoru s neviditelným pavoukem. Dům po rodičích, opuštěný Bauhaus a divoké koně. Půjdu asi nahoru a stáhnu si z internetu manuál k trubce.

Autor textu Jan Martinenc

Johana Střížková (1984) studovala na Akademii výtvarných umění v Praze a na Cooper Union School of Art v New Yorku. V roce 2016 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Tvorba Střížkové, jejímž těžištěm je performance a videoperformance, ale také objekt a fotografie, je jemným uchopením tělesnosti člověka, jeho každodenních úkonů i předmětů, se kterými manipuluje a které ho obklopují. Autorce je vlastní čistá, minimalistická estetika, která představuje (ne)všední realitu jako křehkou symbiózu živých a neživých bytostí. Střížková svou tvorbu představila zejména v českých nezávislých galeriích a institucích. Žije a pracuje v Praze.