Video Milenina píseň (2019) kombinuje současnou kritiku náboženství s feministickou teorií, a to skrze konkrétní mikropříběh ženy, jež pečuje o interiér katolického kostela.
Děj začíná záběrem na vnitřní scénu, ve které kněz stojí autoritativně nad lidmi a káže o Babylonské věži. Klíčový příběh zmatení jazyků a národů připomíná počátky světa, ve kterém vládl chaos – a tento stejný chaos se stane i ústředním motivem videa. Zatímco žena ve vylidněném prostoru pečuje o kostel, samotná architektura začne k ženě promlouvat a dojde mezi nimi k dialogu. Digitálně upravené architektonické prvky začnou doplňovat ženinu činnost a spojí se ve společném momentu péče. V té chvíli, kdy si oba uvědomí svou podřadnou pozici v církvi, zavládne v celém prostoru chaos, samotná budova se rozpadne a začne vířit v nekontrolovaných pohybech. Chaos, ne-řád značí proměnu dosavadního stavu.
Video pracuje s teoretickým pozadím současného feministického myšlení, konkrétně s odkazem kyberfeminismu, který se objevil počátkem 90. let v práci britské feministky a teoretičky kyberkultury Sadie Plant. Pro kyberfeminismus se klíčovým bodem stávají moderní technologie a z toho logicky vyplývající boj proti klasické dichotomii příroda/technika či přirozené/umělé, přičemž v době silně patriarchální dominance je ženě ve většině případů přisuzována příroda a mužům technika a technologický pokrok. Video tyto dichotomie bourá, na což poukazuje i jeho postupně se rozpadající forma. Komunikace mezi architekturou a protagonistkou neprobíhá na “lidské” úrovni, ale je dána vztahem jejich „technologizovaných” vnitřků. Stejně tak jako dráty, cihly a rozvodny vyplňují zdi budovy, jsou podobně strukturovány i orgány ženy. Podle teorie kyberfeministické skupiny VNS Matrix lze například ženský pohlavní orgán označit za technologii, protože jeho fungování a vnímání ovlivňují vnější faktory, je tedy utvořen a používán jako nástroj. Kyberfeminismus tedy sice vychází ze zkušenosti ženy a jejího těla, neesencializuje jej však, nýbrž popisuje jeho aktivní interakci.
Marie Lukáčová vystudovala bakalářský program na FaVU (ateliér malby 1 V. Artomonova) a magisterský program v ateliéru Supermédií na pražské UMPRUM. Ve své umělecké praxi se věnuje především obrazové skladbě, kompozici a narativu v pohyblivém obraze. Je jednou ze zakladatelek feministického uskupení Čtvrtá vlna.
Anna Remešová vystudovala teorii a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM a věnuje se především institucionálním podmínkám umělecké scény a současnému umění s přesahy k feministickým a ekologickým tématům v regionu východní Evropy. V současnosti pracuje jako šéfredaktorka online magazínu Artalk.cz.
Ve spolupráci s Artyčok.tv (v rámci Video Open Call 2018 Artyčok.tv).