Zeptali jsme se kurátorů výstavy Písek ve stroji a navazujícího soustředění Hromada z jednoho zrnka písku Jakuba Adamce a Pavla Sterce, proč apelují v obou projektech na zpomalení a nerůst.

Přípravy nové výstavy z cyklu Intenzity a s ní propojeného soustředění o zpomalení a nerůstu v těchto dnech vrcholí. Proč si myslíte, že je v uměleckém provozu zapotřebí zpomalujících a nerůstových strategií?

Jakub Adamec: Těchto strategií je potřeba nejen v uměleckém provozu. Uvědomujeme si, že umělecký provoz stojí na pilířích nepřetržité produkce něčeho nového a nepřetržité mobility. Pískem ve stroji chceme přispět do debaty o věčném růstu. Vzdáme-li se myšlenky věčného růstu, tak spolu s ní opustíme i řadu environmentálních a sociálních problémů, které způsobuje.

Pavel Sterec: Zařadit nerůstové strategie je urgentně potřeba ve všech segmentech lidské činnosti, umění nevyjímaje. Řada kulturních institucí se zároveň stala vlajkovou lodí nebo, chcete-li, výkladní skříní zrychlení, spotřeby, excesivního plýtvání materiálem a symbolem pro věčnou aktualizaci nejen uměleckých, ale zároveň i módních a produktově designových nebo turistických trendů. Právě to opěvují ideologové tzv. Kreativních průmyslů. Na jejich rétoriku přistupuje řada státních úředníků a toto pojetí kultury se pak dostává i do institucí veřejné služby, a nejen těch komerčních.

Mají současní čeští umělci a české umělecké instituce tendence růst neudržitelně, „nezeleně“, nebo že mají nadměrnou produkci či spotřebu? Už dlouho se nedaří prosadit ani 1 % na kulturu ze státního rozpočtu.

PS: Pokud se budeme bavit o celkovém objemu spotřeby energií a odpadu (státním, světovém), tak budou umělci a umělecké instituce zanedbatelné, a je třeba tlačit na ekologizaci „významnějších odvětví”. Umělce můžeme infantilizovat a nechat v ústraní neomezeně plýtvat. Na celkovou ekologickou stopu to asi nebude mít velký vliv. My však věříme, že umělci a umělecké instituce mají stále ještě dost privilegovaný hlas a měli by jej v těchto záležitostech využít.

V kurátorském textu k výstavě píšete, že uměleckými díly zamýšlíte destabilizovat imperativ institucí umění po produkci „radostně nového“. Jak v tomto smyslu vnímáte PLATO? „Radostně nové“ řada z nás nevnímá negativně. Kam bychom sebekriticky měli upřít pozornost?

PS: Řada kulturních institucí je zapojeno do PR greenwashingových aktivit a někteří umělci plní dobře úlohu užitečných idiotů skládajících ochotně „sochy z plechovek od limonády”, protože „recyklovat je eko”. Výstava Písek ve stroji by měla být kritičtější a materiál nevidět jen jako pobídku k tvorbě (čehokoli), ale i jako brzdu věčného růstu.

Účasníci výstavy a soustředění jsou kromě dvou polských a jednoho ze Slovenska z ČR. Hosté z Polska jsou antropoložka a etnolog z Polska, kteří ve své praxi pracují se současným uměním…

JA: To jen potvrzuje lokální zacílení výstavy Písek ve stroji. Jde sice o účastníky ze zahraničí, ale kilometrový radius z Ostravy do měst, kde žijí, je srovnatelný zhruba se vzdáleností od nás do Prahy. A v takto zakreslené oblasti nevím o nikom jiném, kdo by se věnoval zkoumání zkušeností bytí a jednaní na hranici světa umění, etnografie a každodenního života, takže v tom jsou polští odborníci Eva Rossal a Tomasz Rakowski výjimeční. Zkoumání participativního umění (mimochodem v Polsku velice silného) se věnují dlouhodobě a z jiných pozic než třeba umělecká kritika u nás. A ještě osobní rovina – to, že jde o Poláky pro mě není vůbec důležité, s Poláky jsem prožil intenzivních 10 let a beru je zcela za své.

Jakub Adamec – dramaturg a kurátor PLATO, člen audiovizuální skupiny I Love 69 Popgejů. Působil v Českém centru ve Varšavě, v Galerii města Třince nebo v ostravské galerii Strážná Věž. Je absolventem Ateliéru intermédií Institutu pro umělecká studia OU. Žije v Ostravě.

Pavel Sterec – vizuální umělec a pedagog. Absolvent AVU a VŠUP v Praze, pedagog Fakulty výtvarného umění VUT v Brně. Zajímá se o nevědecký výzkum, interdisciplinaritu, radikální pedagogiku, metody odnaučování a uživatelsky orientované umění. Žije v Praze.